7 smrtelných hříchů: Ostrov barokního umění (1/9)

V údolí horního toku řeky Labe, pár kilometrů severně od východočeského města Jaroměř, se nachází nevelká víska. Čítá jen pár set obyvatel. Jmenuje se Kuks. Vyznačuje se tím, že právě zde se na přelomu 17. a 18. století rozhodl hrabě Špork, politik, filantrop a mecenáš umění (a také bývalý voják a samolibý bouřlivák) nechat vystavět okázalý komplex budov. Součástí Šporkova developerského projektu byly lázně, navíc doplněné o závodiště a „dům filosofů“ s knihovnou. Nezapomnělo se ani na zbudování kláštera se špitálem pro chudinu a válečné veterány. Postaven byl i kostel Nejsvětější Trojice, kde v klenuté kryptě dodnes odpočívá hrabě Špork v tiché společnosti své rodiny.

Už za Šporkova života ovšem význam lázní postupně upadal. A po jeho smrti to nebylo o nic lepší. V průběhu nadcházejících staletí v důsledku povodní, požáru, válek i nezájmu ze strany dědiců celý areál dále chátral. Kaple na přilehlém hřbitově byla rozebrána, hroby vyrabovány... Část špitálu se sice podařilo zachránit, ale vyhořelý zámek musel být stržen.

Šporkem realizovaný barokní sen v Kuksu ztratil mnoho ze svého původního lesku. Přesto je dodnes místem, které přitahuje kulturomilné zvědavce z blízka i z dáli. Od těch se po zaplacení vstupného rázem vzdalují všední shon a starosti. Návštěvník je jakoby přenesen z dosahu tohoto světa na podivuhodně povznášející ostrov barokního umění.

Tak jsem to alespoň prožíval já. Kuks se totiž pro svou blízkost Hradci Králové, kde jsem vyrůstal, čas od času stával cílem výletů mých rodičů. A tedy pochopitelně i mě, tehdy ještě dítěte předškolního věku. O nějakém vážném zájmu o architekturu a jiná krásná umění – stejně jako o shonu a starostech – u mě tehdy samozřejmě nemohla být řeč. Přesto se mi Kuks nesmazatelně zapsal do paměti. Dodnes si vybavuji, jaký dojem na mě udělala lékárna U Granátového jablka, druhá nejstarší barokní apotéka ve střední Evropě, kde jsem se zatajeným dechem naslouchal vyprávění o prášku z domnělého rohu jednorožce (ve skutečnosti arktického kytovce narvala). A ještě jedna vzpomínka mi s vyslovením jména „Kuks“ bleskne hlavou! Totiž pohled na unikátní barokní sochy ztvárňující zosobněné ctnosti a neřesti z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Všechny jeho sochy překypovaly energií a vyznačovaly se dramatickými postoji, gesty a rozevlátou drapérií. Dodnes si živě vybavuji postavu chtivě se dívající na váčky s penězi (lakomství), matku něžně objímající své dítě (láska), nebo polonahou dívku, na kterou při pohledu do zrcadla zírá nevzhledná opičí tvář coby symbol její chlípnosti (smilstvo)…

Kdo má oči k vidění, k tomu sochy promlouvají. Stejné je to se starobylým seznamem sedmi smrtelných hříchů, který k nám doputoval odkudsi z dávné minulosti. Stejně jako ony barokní sochy by bylo možné tento katalog hříchů odbýt jako kratochvilnou ztrátu času pro několik málo estetizujících staromilců. Na seznam sedmi hříchů však můžeme nahlížet i jinak – jako na něco lidem (bohužel) vlastního, jako na to staletími prověřené zrcadlo, v jehož odrazu může každý z nás stejně jako Dorian Gray zahlédnout skutečný obraz své pokřivené tváře.

Pýcha, hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost a lakomství. Poznáváte se v něčem? Lze s tím něco dělat? Výčet sedmera smrtelných hříchů je neúprosný ve své konkrétnosti. A právě tím nám může být pomocí – nemilosrdně vkládá svůj prst do bolavých ran, které naléhavě potřebují uzdravení.

7 smrtelných hříchů: Pýcha (2/9)

O málokterém hříchu se v dějinách popsalo tolik papíru jako o pýše. Jsou pro to dobré důvody. Vždyť právě hřích pýchy v podobě neposlušnosti a nedůvěry podle Bible připravil člověka o jeho nenalomený vztah s Bohem. Když prarodiče lidského rodu uvěřili prolhanému hadovi, zatoužili po bohorovnosti a pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, vrazili klín mezi celé stvoření a jeho Stvořitele. Ve stejné chvíli, kdy se takto Adam a Eva neuváženě odstřihli od samého Pramene života, rozbili i harmonický soulad mezi sebou navzájem a na celé stvoření uvrhli prokletí zmaru a bolesti. Dobrý svět, který vzešel z Hospodinovy ruky, mrknutím oka rozpraskal, jako když v nepozornosti umístíme rozpálenou skleněnou poklici pod proud studené vody. Svět si sice jakž takž udržel svůj tvar, ale zároveň se proměnil k nepoznání od původní představy nebeského Umělce. Pokušení pýchy se stalo branou, která umožnila silám zla a destrukce vkročit do tohoto světa a jako rakovina prorůstat původně zdravou tkání univerza.

Pýcha je první položkou na seznamu sedmi tzv. kardinálních hříchů. Latinské slovo cardo označuje dveřní čepy – panty, řekli bychom dnes. Prohlásíme-li o některém hříchu, že je kardinální, pak tím vyslovujeme přesvědčení, že kolem tohoto hříchu se nutně točí i další. Hřích plodí hříchy. Mnozí teologové říkají, že právě pýcha (často ve spojení se žádostivostí) je tím hlavním kořenem, ze kterého následně vyrůstají i další provinění proti Bohem danému řádu. Má to své opodstatnění. Pozorný čtenář prvních kapitol Bible se jistě musel někdy pozastavit nad tím, že už na samém počátku, v ničím neporušené rajské zahradě Eden, se člověk (hebr. adam) setkává s protibožskou silou. Přítomnost hada, kterého Bible na jiném místě ztotožňuje se satanem, naznačuje, že zlo zde bylo již před člověkem. Tento pokušitel byl podle některých výkladů Izajášova a Ezechieolova proroctví původně vysoce postavenou nebeskou bytostí, která však - podobně jako Adam - zneužila své svobody a proti Bohu se vzbouřila. Za trest byla pro svou pýchu svržena z nebe na zem…

7 smrtelných hříchů: Nečistota (3/9)

Benjamin Victor, Bathsheba (bronz, 2020)

 „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha,“ zpívá v žalmové písni zkroušeně král David. Činí tak poté, co v příběhu, který mu vyprávěl prorok Nátan, rozpoznává skutečný rozměr svého selhání.

Hřích nečistoty se z počátku nezdá být nijak odpudivý. Přichází k nám v podobě krásy a souměrnosti, v ladných křivkách ve večerním světle se koupající Bat-šeby. Když ji David spatřil ze střechy svého paláce, byl okouzlen jejím půvabem a nechal si ji zavolat. Spalující touha žádostivosti jednou zažehnutá a dále rozdmýchávaná fyzickou blízkostí však vyústila ve spojení, ze kterého vzešel nový život. Dítě, které Bat-šeba, žena Urijášova, nosila pod srdcem, přimělo Davida, aby nečistou hru, kterou z dlouhé chvíle rozehrál, dohrál až do hořkého konce. Ve snaze utajit svůj poklesek se nakonec ctnostného Urijáše zbavil úkladnou vraždou, když ho nechal padnout v bitvě. Před lidmi by se snad bývalo podařilo vše ututlat, ale „Toho, jenž nehledí na to, co vidí lidské oči, ale do srdce, obehloupiti nelze“, jak kdesi píše Komenský. Hospodin nad Davidem prostřednictvím proroka Nátana vynesl tvrdý soud.

Hřích nečistoty se zpočátku zdá zábavný, ale zároveň roztáčí kola, která může být někdy velmi obtížné zastavit. Po nějaké době rozkoš ztratí na přitažlivosti a promění se v okovy, které zotročují. Člověk by rád z rozjetého vlaku vystoupil, ale nejde to.

Recenze: Náčelník (Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým)

Miloslav Nevrlý (1933) proslul jako světoběžník, milovník přírody a spisovatel, který svým poetickým a zároveň vědecky poučeným líčením krás divoké přírody zažehnul jiskřičku touhy bezpočtu trampů, skautů a tuláků. I dnes Nevrlého okouzlení opuštěnými krajinami zve k dobrodružným výpravám za dosud nepoznaným. Jedno, jde-li o vzdálené kouty naší planety, nebo jen zdánlivě nezajímavý lesík za domem.

Z knižního rozhovoru, ve kterém se M.N. vrací ke svým dávným deníkovým záznamům, aby čtenářům pověděl o svých cestách, zaměstnání, přátelích a rodině, dýchá elán i životní moudrost. Přírodovědec a celoživotní tulák, stár a sytý dnů, překypuje vděčností za dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl lehký. Nicméně M.N. si i v nesvobodné době svobodu udržel. Má za to, že je zapotřebí brát věci tak jak přicházejí, a spolu s chasidskými rabíny se shoduje na tom, že nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost. Jinak se člověk zbytečně trápí. Pokud duše zůstane dychtivá, lze se ze života radovat v každém věku.

Celkově kniha vyznívá jako vřelé pozvání k životu v přítomnosti a odhodlání hltat život plnými doušky i v dobách, které příliš důvodů k radosti nedávají.

Knihu vydalo nakladatelství Kazda v roce 2023.

7 smrtelných hříchů: Hněv (4/9)

„Tady se nesmí parkovat! Měli byste s tím něco udělat! Takhle tu neprojedou hasiči, kdyby bylo potřeba!“ křičel na mě rozčilený soused. Procházel kolem mě zrovna ve chvíli, kdy jsem před naší sborovou budovou uklízel odpadky, které nám tam předchozího večera zanechala poflakující se sídlištní mládež. Namítl jsem, že zaparkovaná auta nejsou naše, a tedy s tím nemůžeme dělat nic. Tato odpověď se ale setkala jen s ještě podrážděnější reakcí.

Ulevilo se mi, když nedůtklivý občan svižným krokem zmizel za rohem a naši názorovou výměnu tím ukončil. Nemám rád konflikty. A navíc se mi zdálo, že tento muž patřil k těm lidem, kteří si svou zlobu většinu času nosí s sebou a jen hledají příležitost, kde by si ji mohli vybít. V tomto případě jsem se hromosvodem jeho nastřádané frustrace stal já. I když měl vlastně pravdu. Na místech, kde běžně stojí auta, by se s výjimkou dopravní obsluhy skutečně parkovat nemělo. V případě nutného zásahu by stojící auta určitě vjezd vozidel integrovaného záchranného systému komplikovala. Ale protože v Praze na Jižním Městě, největším sídlišti České republiky, bydlí desítky tisíc lidí bez dostatečných parkovacích kapacit, místní autority zasahují jen v případech, které jsou skutečně do očí bijící (např. při parkování na přechodu nebo travnatých plochách). Na otázku, proč se autům, která neparkují podle pravidel, nevěnují víc, příslušníci městské policie zpravidla odpovídají: „Na to, abychom řešili každý případ, nemáme dost botiček.“ Nepřekvapí tedy, že oficiální facebooková stránka této městské části se hemží stížnostmi a fotografiemi, které dokumentují výsledky parkovacích pokusů sousedů, kteří v zoufalé snaze někam vtěsnat svůj vůz např. blokují výjezd jiným.

7 smrtelných hříchů: Závist (5/9)

Čech chytí zlatou rybku. A jak už to v anekdotách bývá, rybka mu slibuje, že pokud ji pustí, splní mu jedno přání. Čech se na chvilku zamyslí a pak povídá: „Víš, jakou kozu má můj soused? Myslím tu, co hodně dojí…“ „Moc dobře vím. A ty chceš taky takovou?“ nabídne se mu pohotově rybka. „Ne! Já chci, aby mu chcípla!“ vyhrkne ze sebe bez zaváhání Čech.

V jádru podobný, ale o mnoho drsnější vtip vypráví i slovinský filozof Slavoj Žizek o Slovincích. V tomto podání přiletí za slovinským zemědělcem kouzelná víla s nabídkou, že mu splní jedno přání. „Ale,“ jedním dechem dodává víla, „nezapomeň, že tvému sousedovi dám dvakrát tolik!“. Slovinec si její nabídku vyslechne a následně odpoví: „No, dobrá… Tak mi tedy vypíchni jedno oko!“

Dalo by se pokračovat historkou, která se traduje v podkrkonoší. Její děj je zasazen do doby někdy kolem konce 19. století. Jestli se příhoda skutečně stala, nebo si ji někdo pro pobavení druhých vymyslel, je těžké říct...

7 smrtelných hříchů: Lenost (6/9)

„Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš!“ zní jedna z rad biblické knihy Přísloví. Je to rada dobrá a rozumná. Přesto se ale zdá, že následující epochy lidských dějin si z tohoto starověkého doporučení k srdci příliš mnoho nevzaly. „Nechť tě nebrzdí odkládavost, ta lenosti družka!“ musel tedy klást na srdce posluchačům svých univerzitních přednášek známý pražský mistr, kazatel a reformátor. Ten, jehož život zhasl roku 1415, „když hranice vzplála tam na břehu Rýna“, čemuž - jak se zpívá ve známé písni – měla s rouhavým smíchem přihlížet „mnichův rota líná“. Hus. Toť pozdní středověk. Novověk oklikou obejdeme a do rozjetého vlaku dějin lenosti naskočíme až v moderní době, konkrétně v nedlouhém 21. století.

Recenze: Boží kniha od Pastoral Brothers

Farářské duo Pastoral Brothers (dále jen „PB“), známé především díky svému působení na portálu YouTube, vydalo knihu. Jakub Malý (*1988) a Karel Müller (*1992), ordinovaní faráři Českobratrské církve evangelické, ji věnují Bohu a všem těm, kteří ho hledají.

Na Boží knize čtenáře na první pohled zaujme její široký záběr. Originálně graficky zpracovaná kniha s pevnou vazbou si klade za cíl na svých téměř 240 stranách představit výklad hned tří textů, které tradičně tvoří základ katechismů coby souhrnů křesťanského učení: Apoštolského vyznání víry, Desatera a modlitby Páně. V závěru pak navíc čtenáře uvádí do problematiky spjaté s lidskou sexualitou.

Kniha je provokativní svou formou i obsahem. Ve snaze přiblížit se stylu komunikace dnešních dospívajících se v textu téměř na každé stránce objevují emotikony ☺ a pro odlehčení velmi často také více či méně zdařilé humorné poznámky. Vyzdvihnout je zapotřebí srozumitelný jazyk a čtivost.

7 smrtelných hříchů: Obžerství (7/9)

Jez do polosyta, pij do polopita, říká známé české přísloví. Druhá polovina tohoto pořekadla však do obecného povědomí vstoupila už méně. Vyjdou ti naplno léta, zaznívá na závěr. Není velkým překvapením, že motivační dovětek časem ustoupil do pozadí. Vždyť se přece rozumí samo sebou, že jíst a pít nadmíru našemu zdraví nesvědčí.

V dobách minulých byla hříchem nestřídmosti nejvíce ohrožena zejména nepříliš početná vyšší vrstva společnosti. Vezměme si na příklad stavovskou společnost středověkou. Ta byla uspořádána na základě myšlenky trojího lidu. Šlechta vládne, duchovenstvo se modlí a povinností rolníků - podle Boží vůle, jak se tehdy věřilo - je na sebe a zbylé dva stavy vydělat. Uvažte sami. Pokud jako rolník musíte hlavně živit ty druhé, máte k hříchu obžerství přeci jenom trochu delší cestu než třeba osoby v moci postavené. I když by se zajisté našly i výjimky. Začteme-li se např. do spisů českého reformátora Jana Husa, zjistíme, že jeho ostrá kritika touhy po majetku, poživačnosti a pýše se zdaleka neomezuje pouze na církevní a světské hodnostáře, ale přerůstá v obžalobu celé společnosti. Ukazuje se tedy, že ani lidé prostí nebyli hříchu obžerství zcela prosti. Přirozený sklon k hříšným požitkům je v genetickém základu každého z nás.

7 smrtelných hříchů: Lakomství (8/9)

V létě jsem měl možnost navštívit rodný statek spisovatele Antala Staška. Vyrůstal jako první z deseti dětí v obci Stanový nedaleko Zlaté Olešnice v Jizerských horách. Jeho občanské jméno bylo Antonín Zeman. V roubené světnici nás uvítala energická, inteligentně vyhlížející starší dáma a se zaujetím se pustila do vyprávění. Hovořila dlouho a poutavě. Hloubka jejího výkladu, ve kterém zmiňovala pozoruhodné detaily nejen ze života zmíněného literáta ale i celé jeho široké rodiny, i způsob, jakým různé životní epizody Antala Staška a jeho syna Ivana Olbrachta zasazovala do okolností doby, prozrazovaly hluboký osobní zájem, vhled i touhu se o nabyté poznatky podělit, předat je dál.

 

Mnoho z toho, co bylo onoho odpoledne řečeno, jsem už zapomněl. Přesto mi v hlavě utkvěla zmínka naší průvodkyně na to, jak JUDr. Antonín Zeman úspěšně obhajoval práva textilních dělníků v soudním procesu proti semilské továrně Franze Schmitta. Bylo spíše pravidlem než výjimkou, že v Pojizeří 19. století byli mnozí nemajetní lidé zaměstnáváni v textilním a sklářském průmyslu, kde v nedůstojných podmínkách a za nízkou mzdu do úmoru pracovali třeba i sedm dní v týdnu 15 hodin denně. Pokud pak manufakturní dělník do fabriky docházel např. ze Stanovýho, je zapotřebí si k pracovní době přičíst ještě hodinu a půl na cestu do práce a stejně dlouho i nazpět domů. Výsledkem byli beznadějně zubožení lidé. Časem se jim dostalo jistých úlev. Pracovní doba byla snížena na 12 hodin po šest dní v týdnu. Ovšem jen proto, aby podvyživení a chronicky unavení mladí muži, kterým v důsledku pracovních úrazů často chyběly články prstů na ruce, mohli plnohodnotněji vykonávat službu v Rakousko-uherské armádě.

7 smrtelných hříchů: Kam kouká hlava, jde celé tělo (9/9)

V závěru série drobných zamyšlení nad sedmi smrtelnými hříchy vzpomínám na nedávnou příhodu.

Pokud něco přirostlo mému synovi k srdci, bylo to odrážedlo. Venku prakticky nechodil. Jen jezdil. Odrážedlo jsme brali na dovolené, návštěvy k rodičům… i na bohoslužby. Bez odrážedla se zkrátka nehnul. V důsledku každodenního poctivého tréninku byl brzy schopný ujet i poměrně dlouhé vzdálenosti. A to pak byla zábava i pro tatínka! Jezdil jsem spolu s ním na svém horském kole a na smluvený signál „Přídavný motor!“ mu pomáhal při jízdě do kopce. A když pak přišel čas, aby Jáchym přesedlal na skutečné „kolo se šlapkami“, rozhodli jsme se symbolicky uzavřít ony dva roky trvající období odrážedla posledním velkým výletem.

Nový hrádek krále Václava IV. v Kunratickém lese

Za cíl jsme si stanovili objet celý Kunratický les, do kterého jsme předtím chodili jen na kratší vyjížďky. Do úvodního prudkého stoupání jsme kola sice museli vytlačit, ale pak už nás čekala příjemná několik kilometrů dlouhá jízda po vrstevnici až ke zřícenině Nového hradu.Po široké asfaltové silnici jsme u něj byli coby dup. Od hradu na nás ale čekal o poznání těžší úsek cesty.

Pravda je, že v mých vzpomínkách ta úzká lesní cesta, která se v suťovém úbočí šikmo svažovala do údolí Kunratického potoka, tak prudká nebyla… „Neměli bychom sesednout?“ ptal jsem se sám sebe. Po chvíli váhání jsem ale dospěl k závěru, že Jáchym, který už má něco naježděno, si s tím kratičkým úsekem na odrážedle, které je navíc vybaveno brzdičkou, hravě poradí. Na dobrodružnou cestu do údolí jsme se tedy vydali v sedle.

Severské putování

Těžko byste v Norsku hledali profláklejší místa než je Preikestolen, Kjeraq a Trolltunga. Těmto místům nyní šlape na paty i souostroví Lofoty, jehož obyvatelé museli po několikaletém  přílivu tisíců návštěvníků smutně konstatovat, že turistický nápor na tak malé území je příliš velký a že jedinečná příroda tak pod desetitisíci páry pohorek a bezpočtů kavaranů a aut, kterým jsou v současné době oficiální parkoviště již malá,  pomalu odchází do věčných lovišť. Aby také ne - Norsko ročně navštíví stejný počet turistů jako je obyvatel tohoto severského království - tedy cca 4,5 milionu ročně!

Nutno říci, že davy turistů na tato místa proudí zcela právem - jsou to lokality vskutku pozoruhodné a navštívit bych je přál každému. Tedy alespoň ty dvě z nich, které jsme mohli poctit svou přítomností.

Preikestolen a Kjeraqbolten jsou od sebe coby kamenem dohodil. Každý z těchto přírodních úkazů se nachází na jednom konci Lysefjorden, velmi dlouhém a nepříliš širokém fjordu, který se zařezává do vnitrozemí na západním pobřeží Norska nedaleko ropného města Stavanger.

Zatímco na Preikestolen se ze Stavangeru dostanete celkem rychle, na Kjeraq, který je jen o pár desítek kilometrů dál, trvá cesta několik hodin - fjord se totiž musí složitě objíždět. Protože nám přišlo příliš laciné nechat se na obě místa dovést autobusem, abychom pak jen pomyslně slízli šlehačku v podobě nenáročné cesty z parkoviště na vysněnou skalní plošinu či kámen z doby ledové již přes 10 000 let zakleslý mezi skalními stěnami masivu Kjeraq, rozhodli jsme se pro tzv. Lysefjord rundt - lysefjordské kolečko, abychom si alespoň ten Kjeraq nějak zasloužili. Lysefjord rundt je označení pro cca 115 km dlouhý trek plný náročných převýšení za jejichž zdolání je však zdatný baťůžkář odměněn nezapomenutelnými výhledy na Lysefjord. Nunto říci, že naším cílem nebyl ujít celý okruh - pro nedostatek času jsme si vybrali pouze část Preikestolen - Kjeraq. Tak se nám 115 km km smrsklo na pouhých 40. I to nám však pro náročný terén mělo zabrat cca 3 dny cesty v plné polní. Věda, že počasí na západním pobřeží je velmi nestálé, přidali jsme si jeden rezervní den v případě, že by náš postup zpomalil déšť. To jsme však ještě netušili, že nás mohutná bouřková fronta přicházející z Atlantiku, která se zastavila o hornaté západní pobřeží, uvězní již na náhorní plošině nedaleko našeho výchozího bodu Preikestolen - a to hned na tři dny!

Po 8 hodinové cestě vlakem z Osla do Stavangeru jsme se nalodili na trajekt do Tau, odkud jsme měli dále pokračovat autobusem.

Reggae party v Grønlandu

Když jsem vyšel z mešity, kde jsem zapředl rozhovor s tamním imámem, abych zamířil do blízkého obchodu se zeleninou a exotickým zbožím ze všech koutů zeměkoule (ale především z blízkého východu), upoutal mou pozornost do dálky se nesoucí chytlavý rytmus reggae. Nechal jsem tedy zeleninu zeleninou a kuskus kuskusem a vydal se hledat těch libých tónů zdroj. Nakonec pro mě nebylo velkým překvapením, že jsem skončil pod profláklým grønlandským mostem...

Grønnland, zřejmě největší přistěhovalecká čtvrť v Oslu, budí v těch, kteří do tohoto místa omylem zabloudí, dojem, že se jakýmsi nedopatřením ocitli v úplně jiném městě. To však činí tuto část města neobyčejně zajímavou - v tavícím se kotli inkulturace se tu mísí pestrobarevné kultury Afriky a blízkého i dálného východu. Prodávají zde tu nejlepší a nejlevnější zeleninu a na tamním bleším trhu sežene téměř cokoliv. A nejen blešímu trhu, tentokrát i pouličnímu koncertu poskytuje útočiště několikaproudá silnice, která se na obrovských železobetonových pilířích vine středem této městské části.

Těžko byste v Oslu hledali místo, které je (alespoň první pohled) odpudivější než Gronnlandské podmostí - místo nasáklé močí a výkaly, zadělané holubím trusem, pokryté prachem a špínou, kterou nemohl smýt déšť od doby, co zde byla postavena vyvýšená silniční komunikace, která přes den chrání hlavu před sluncem poflakujícím se šmelinářům s pašovanými cigaretami, kokainem a amfetaminem, v noci pak skýtá útočiště před deštěm bezdomovcům a pobudům, kteří se už dávno vzdali kormidla na kapitánském můstku svého života a nyní se již nechají bezcílně unášet tam, kam je mořské proudy a nevyzpytatelné severské větry zanesou.

Přesto však tvrdím, že přes všechnu svou odpudivost lze toto špinavé podmostí považovat za grønlandské požehnání. Gronnlandské podmostí je především místo lidského kontaktu - místo prodávání a nakupování, dávání a předávání, smlouvání, místo schůzek a náhodných setkání… Hledal-li Baudelair krásu v ošklivosti, dost možná by ji našel zde. Toto smrduté a na první pohled odporné místo je jedním z těch míst, kde navzdory vší bídě a strasti pulzuje život.

Poté, co uhlazený norský pár zazpíval House of the Rising sun - píšeň, která přivedla do stavu extáze étericky vzhlížející a na tripu ujíždějící slečnu ve svetru se skandinávským vzorem, opět nastoupil fenomenální reggae quintet, který kolem sebe šířil spolu s kvalitním beatem i úsměvy na tvářích všech přihlížejících.

Energií nabyté uskupení si získalo mladé i staré, zdravé i nemocné. Moc hudby, která přiměla místního alkoholika tancovat a líbat se se svým psem…

Anglie - zastávky na cestě

Rok se s rokem sešel a my opět vyrazili do Anglie otiskovat dětské tlamičky, aby se jim následně dostalo náležité ochrany v podobě chrániče zubů, díky kterému můžou tato dítka z bohatých rodin na anglických soukromých školách hrát rugby a pozemní hokej bez obav ze ztráty svého dočasného či trvalého ochrupení. Díky flexibilnímu pracovním rozvrhu a občasným světlým chvilkám, to když nás na chvíli pustila ze svého drtivého sevření dopravní zácpa a my tak mohli ušetřit pár cenných minut navíc, se nám občas poštěstilo navštívit cestou nějakou tu britskou metropoli a objet pár (tedy přesně dva) národní parky.

Ovčí domobranec odhodlaný bránit svou rodnou pastvinu v Peak District NP.

 

Více sluší se poslouchati Boha než lidi

Tento esej je pokusem o reflexi fenoménu otroctví, kterému jsme se v historickém sledu věnovali v rámci jednotlivých zasedání semináře teologické etiky. Ve svém příspěvku bych rád představil a následně krátce zhodnotil dva různé přístupy k instituci otroctví na severoamerickém kontinentě, jak je představují George D. Armstrong (1813-99) a Angelina Emily Grimké (1805-79). Že tyto texty nepatří na smetiště dějin, ale navzdory své dobové podmíněnosti mohou promlouvat i nyní, o tom se pokusím čtenáře přesvědčit v samém závěru práce.

▲ 

George D. Armstrong byl pastorem reformovaného sboru v New Jersey. Většinou je však jeho jméno spojováno se státem Virginia, kde Armstrong proslul jako jeden ze zastánců instituce otroctví. Ze své pozice obhájce otroctví publikoval nemálo knih a pronesl bezpočet kázání. Rád bych nyní nastínil způsob Armstrongova uvažování a argumenty uvedené ve spisu The Christian Doctrine of Slavery (1857), kterými Armstrong zdůvodňoval legitimitu práva disponovat člověkem jako svým majetkem.

„Co je úkolem církve?“ ptá se Armstrong v reakci na abolicionistické argumenty zaznívající z řad

Kolik stojí vražda?

Začátek nového roku bývá vhodnou příležitostí pro bilancování, zhodnocení dosavadních úspěchů či nepříliš zdařilých životních momentů, abychom mohli na základně nových zkušeností promyšleně vyrazit vstříc výzvám, které nový rok přinese.

I novoroční zpravodajská relace Událostí svým divákům předložila v jednom z příspěvků bilanci uplynulého roku, která by v ideálním případě mohla ovlivnit chování velké části diváků i práci státních institucí v roce následujícím. Řeč je o statistice počtu mrtvých na českých silnicích a škodě, která tak českému státu vznikne. Tvrdá řeč čísel mluví o 669 mrtvých v důsledku dopravních nehod a celkové škodě 58 miliard korun, která v důsledku nehodovosti státu vznikne. Po odvysílání ilustrativních záběrů smrtelných nehod a seznámení s nejčastějšími důvody silničních neštěstí přichází v Událostech na řadu detailní představení nákladů, které státu v důsledku neukázněných účastníků silničního provozu vznikají. Výdaje na zdravotní péči, práci hasičů, policie, ale i soudů, představují přímé náklady. Zde však seznam nekončí. Protože v důsledků úmrtí stát přijde o ekonomicky aktivní občany, dopady na hospodářství státu jsou ještě větší. Do nepřímých nákladů tak musíme zahrnout i ztrátu ekonomické produkce. Dále vznikne státu škoda na sociálních výdajích (nemocenské a důchodové pojištění) a na náhradě škod. Výsledný „účet“ tak dosáhne již zmíněných 58 miliard, což představuje 1,3% HDP. Jeden usmrcený člověk způsobí státu újmu bezmála 21 milionů korun. Největší díl z celkových ztrát, přes 20 miliard korun, pak připadá na resort ministerstva financí. Mrtví daně neplatí.

Moments to remember

Pohled na Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně.

Ježíš Kristus byl mimozemšťan

Výsledky svých seminárních prací se většinou nechlubím. Ostatně, nepředpokládám, že by někdo četl dlouhé statě o Gadamerově hermeneutice, Schleiermacherově teologii či podrobné exegetické studie... Ovšem výstup semináře věnovaného New Age je natolik kuriózní, že jsem se rozhodl  podělit se o něj se širší čtenářskou obcí.

Skupina kontaktérů mimozemských civilizací objevila prostřednictvím svých vesmírných přátel pravdu, kterou až doposud halila nepropustná clona konspiračního úsilí démony ovládaných církví: Ježíš Kristus byl mimozemšťan! A co víc, Kristus coby inkarnace duchovního ručitele naší galaxie Ortona nebyl ukřižován, nýbrž odešel do Japonska, kde plnil úkol manželství, vydělával si na živobytí prodejem svých dřevěných rukodělných výrobků a pěstoval zeleninu i ovoce až do úctyhodného stáří.

Chcete-li se dozvědět více o dosud tajených informacích o Kristu, toužíte-li nahlédnout pravý stav svého bytí v zajetí temných sil a zjistit, proč je např. dobré při milování poslouchat evangelikální náboženské písně (tzv. "chvály"), čtěte...

Rainy and Sunny Streets of Atlanta - Contrasting Encounters

Ulice zalité sluncem, ale i budovy zahalené v mlze a mrholení, lidé bohatí a chudí, styloví i ti méně zajímaví, ukřičení hlasatelé náboženských pravd i nenápadní krmitelé holubů... V Atlantě, zřejmě jako všude jinde na světě, se lze setkat se vším. Nikde jinde se však neviděl tolik bezprizorních lidí bez domova s horami igelitových tašek scházejících se v parčíků hned vedle obrovského bankovního komplexu, jehož výškové budovy zdobil noblesní naleštěný mramor. Nikde jinde jsem neviděl tak ostrý předěl mezi chudobou a nepředstavitelným bohatstvím.

 

Hipsters, Liberals and Shit - Podivuhodní obyvatelé Little Five Points a street art v Cabbage Town

Kde leží Malý Crackistán, kde bydlí bisexuální obézové, mizerní rappeři, a špinaví hipíci? Kam za striptýzem nebo projížďkou na golfových vozítkách? Kde najdete liberální pitomce, vidláky a nebezpečné Mexikánce? Jakým místům se raději vyhnout? Toto vše a ještě více poradí tento stopařův průvodce Atlantou: Judgmental map of Atlanta.

Čtvrtě Little Five Points a Cabbage Town, alias Edgier Hipsters, Liberals and Shit, chcete-li, se nachází na východ od centra Atlanty a rozhodně stojí za návštěvu...

Vystajlovaní niggové, lepé děvy a pouliční umělci - to je Little Five Points!

Brothers in arms!

Atrakce Atlanty: Dinosauři, velrybí žraloci a Svět Coca-Coly...

Atlanta je domovem mnoha muzeí, galerií, historických památek, ale i Zoo a obrovského Aquaria. Na rozdíl od Washingtonu, D.C, kde je většina muzeí a galerií zdarma, se však za všechno platí, a to většinou nemalé částky. Když se mi tedy naskytla možnost zakoupit si za 80 dollarů Atlanta CityPASS, který nám umožnil vstup hned na 3 výstavy a do Aquaria i Zoo, dlouho jsem neváhal. I když je 80 dollarů pořád ranec peněz, samostatně zakoupené vstupenky by vyšly minimálně dvakrát dráž. Na pořadu tedy bylo následující: prohlídka CCN Center, Georgia Aquarium, Zoo Atlanta, the Fernbank Museum of Natural History a the World of Coca-Cola...

Velrybí žraloky a návštěvníky od sebe dělilo 24 metrů dlouhé, 8 metrů vysoké, 60cm tlusté a 120 tun těžké akrylátové plexisklo. 17x pevnější než sklo, akrylátová stěna zadržovala více než 24 milionů litrů mořské vody.

Chilling in Greenvillle and Saluda

Nevelký Greenville vyrostl na bývalém teritoriu indiánského kmene Cherokee. Až do války o nezávislost se v této oblasti evropští osadníci nemohli usadit. Po roce 1776 však byli Indiáni přinuceni svá loviště podstoupit nově vznikajícímu státu Jižní Karolíny s tím, že mohou v letních měsících využívat práva postavit si na březích řeky Reedy, která Greenvillem protéká, přechodné letní osady.

Dnes je v okolí vodopádu na řece Reedy překrásný park, kde místní tráví nejedno slunečné odpoledne...

South Carolina: Easter in Spartanburg

Po 3 měsících intenzivního studia přišlo zasloužené volno - týden velikonočních prázdnin! Ridgley pro mě připravila nadupaných 10 dnů cestování po Jižní Karolíně. Velikonoce jsem strávil s její rodinou v Greenvillu. Na velkopáteční bohoslužbu a na neděli vzkříšení jsme však zavítali do Reformované církve ve Spartanburgu, kde jsme následně strávili celé odpoledne...

Willson Hall v areálu Converse College

Kdy se zavěšených laviček dočkáme na českých vysokých školách?

The Streets of Atlanta (1)

Mnoho lidí přichází do Atlanty, aby si potvrdilo své zažité stereotypy. Očekává tak bohatá sídla s okázalými vstupními portály, jejichž vlastníci, kteří zásadně nikdy nikam nespěchají, se vyznačují charakteristickým jižanským akcentem. Namísto toho však návštěvníci Atlanty objeví pulsující kosmopolitní město a spoustu překvapivých a zajímavých míst.

Potom co generál William Sherman roku 1864 vypálil město do základů, z prachu povstalo moderní město, které se za svou minulostí rozhodně nostalgicky neohlíží. Naopak – posledních 150 let se vyvíjelo kupředu zběsilým tempem, aby se v současnosti pyšnilo postavením hlavního města "Nového Jihu".

Atlanta je město, které je neustále v pohybu. Panorama Atlanty, které tvoří nesčetný počet mrakodrapů je dokladem masivního ekonomického rozvoje a hospodářské vitality celé aglomerace. Sídlí zde mj. The Coca-Cola Company, Delta Air Lines, UPS, Georgia-Pacific a mnoho dalších korporací. V roce 1996 se Atlanta dokonce stala místem konání letních Olympijských her, přičemž hostila více než 5 milionů návštěvníků ze všech zemí světa.

Chúc mừng năm mới! Happy New Year!

Jednou z mnoha výhod studia v zahraničí je, že potkáte spoustu zajímavých lidí! Loann je z Vietnamu, a protože se zrovna blížily oslavy nového roku (vietnamsky Tết), pozvala mě do svého sboru, kde po tradiční bohoslužbě proběhla řádná oslava Nového roku a společně s ním i příchodu jara. Více o průběhu oslav se můžete dočíst zde.

Faith & Grace Vietnamese Baptist Church není jenom místem bohoslužeb, ale především komunitním centrem, kde se schází k různým aktivitám početná vietnamská komunita.

Návštěvníka sboru vítají tři vlajky: vlajka křesťanství, Spojených Států a jižního Vietnamu

Součástí oslav bylo rapové vinšování šťastného nového roku!

Stone Mountain

Koho rozčiluje odhazování sněhu a nemá rád lyžování, zimu na jihu Spojených států by si jistě užil. Protože se Georgia nachází přibližně na úrovni Tuniska, sníh se tu objeví jen zcela výjimečně. Ovšem, když už nasněží, je z toho většinou dopravní apokalypsa. S teplotami pod bodem mrazu se tu zkrátka nepočítá, a tak již 2 centimetry sněhu a náledí způsobí dopravní kolaps. Naposledy se tak stalo před rokem. Tisíce lidí uvízlo na dálnicích v kolonách, a když došla nafta, spousta lidí nechala svá auta, tam, kde byla, a šla domů pěšky... Avšak když zrovna nemrze, nebo neprší, zimní období je ideální na výlety. Vyrazili jsme tedy do Stone Mountain Parku!

Stone Mountain je 250 metrů vysoký křemíkový monolit - ideální místo pro trávení volného času.

Vlajka "Rebelů" a pohled na mrakodrapy Atlanty.

Předvánoční výlet do Kutné Hory

Rozhodli jsme se, že kromě cest do zahraničí a dobrodružství v cizích zemích, začneme víc prozkoumávat krásy té naší země. Od dob, kdy jsme každé léto jezdili s rodiči na týdenní dovolené do hor nebo na chalupu, uběhlo mnoho let. Teď už to je jen na nás!

Pro náš první výlet Vítek vybral Kutnou Horu. A já později musela uznat, že to byla dobrá volba! :) Tak tedy pro změnu jeden příspěvek ne o Atlantě a USA, ale o Čechách.

Kutná Hora (německy Kuttenberg), dříve zvaná České Athény, je okresní město Středočeského kraje a významná městská památková rezervace, zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jak název města napovídá, dříve bylo město spojováno hlavně s těžbou (" kutáním") stříbra a stříbrných rud.

Sedlecký klášter - Katedrála Nanebevzetí Panny Marie.

Procházka areálem CTS

Celý týden po mém příjezdu do semináře pršelo. Mlhavé a deštivé počasí je pro zdejší zimu typické. Když se tedy konečně udělalo hezky a já mohl vyrazit s foťákem ven, vznikly záběry jako vystřižené z kýčovitých Babovřesk (soudě dle recenzí, filmu samotnému se vyhýbám jako čert kříži). Blankytně modrá obloha se snoubí se sytými barvami "Decaturské vesnice"...

Věž se zvonkohrou Vernons S. Broyle´s Jr. Leadership Center je jakýmsi symbolem celého kampusu.

"Arch"

První týden v "Bradavicích"

Na otázku, "kam že to vlastně odjíždím", jsem s notnou dávkou nadsázky odpovídal, že do "Bradavic". Tehdy jsem ještě netušil, jak blízko pravdě jsem. Škola čar a kouzel v Bradavicích ze světově proslulých fantasy románů z pera J.K. Rowlingové není zcela nepodobná semináři v Decaturu. Seminář není pouze škola, je to především vzdělávající se komunita. Studenti bydlí v kolejích, učitelé v domcích v areálu kampusu. Každý den se je možné účastnit se v 10 hodin tzv. "Coffee Hour", která neslouží jenom k doplnění hladiny kofeinu v krvi studenstva a jeho učitelů, ale především k přátelským rozhovorům. Každý den se také koná od 12 hodin setkání v jedné ze dvou seminárních kaplí, kde se slaví společná bohoslužba, nebo na pozvání přednáší hosté z různých organizací. Výjimkou ve "společném životě" obyvatel semináře není ani čas oběda...

Budova s názvem "Refectory" v sobě skrývá vedle seminárních místností a salonků pro studium a trávení volného času především "školní jídelnu".

Refektář (latinsky refectorium, pocházející z reficere, tzn. „obnovit“) je společná jídelna mnichů v křesťanských klášterech nebo řeholních domech, ale i v jiných sakrálních stavbách.

Dr. Martin Luther King Jr.

Atlanta je rodištěm Martina Luthera Kinga - jednoho z nejvýznačnějších vůdců hnutí za občanská práva, který poukazoval na nespravedlnost segregačních zákonů, které utlačovaly černošské obyvatelstvo. Bílí a černí spolu nemohli cestovat v jedné části autobusu, vcházet do obchodů stejnými dveřmi, ani pít ze stejného pítka. Hnutí za občanská práva je známé především tím, že se vzdalo jakýchkoli násilných praktik, aby prosadilo svůj požadavek rovnoprávnosti.

"Neodbytná a naléhavá otázka našeho života zní: Co děláš pro druhé?"

V Atlantě je životu Martina Luthera Kinga věnováno celé muzeum - přístupné je všem zdarma, čehož v mrazivých dnech využívalo i mnoho lidí bez domova, kteří se ohřívali v tamním kinosále.

Atlanta ze sedadla spolujezdce

Atlanta je hlavní a největší město amerického státu Georgie a centrální město deváté největší metropolitní oblasti v Spojených státech. Podle odhadu z roku 2005 žije ve městě samotném 470 000 obyvatel, což město řadí na 34. místo ve Spojených státech, avšak, metropolitní oblast, s více než 5,25 miliónů obyvatel, je 9. největší v USA a zároveň nejrychleji rostoucí. V Atlantě se nachází největší letiště na světě a ústřední sídlo symbolu globalizace - společnosti The Coca-Cola Company.

Atlanta je hospodářským centrem amerického jihovýchodu, po americké občanské válce začalo město vzkvétat. Za novými pracovními příležitostmi, zpočátku v textilním průmyslu, sem přišlo spousta afroamerických přistěhovalců. Ti dnes tvoří největší etnickou skupinu ve městě (54,0%). Vzhledem k výrazné přítomnosti černochů a jejich vlivu na kulturu se Atlantě někdy přezdívá "černošská Mekka" (Black Mecca).